Jak sestavit příběh do prezentace

„Kdo z vás učíte ICT? Raz, dva, tři... No, je vás tu dost, takže asi budete vědět, o čem budu mluvit. Taky za vámi děcka chodí, když se jim něco pokazí na počítači? Za mnou taky tuhle jeden přišel a povídá, „Pane učiteli, mně nejde do desky zasunout RAMka..."

Nic nepřiblíží lidem myšlenky v prezentaci lépe jak nějaká dobrá historka.

Posluchači se rádi odpoutají od faktů, které před ně klademe, a nechají se vtáhnout do děje. A to dobré příběhy umí. Pobaví nás. Rozpláčou nás. A ty opravdu, opravdu dobré, ty nás i něco naučí.

Příběhy často provokují. Možná se při nich cítíme trochu nesví, protože se nám začne zdát, že se nám tu někdo snaží prodat nějakou myšlenku. A možná je to tím, že se při nich podvědomě vracíme zpátky pod peřinu a znovu se slyšíme prosit: „Mami, ještě nechoď, přečti mi ještě jednu."

Vyprávění historek během prezentací funguje. Tohle pravidlo má snad jedinou výjimku: týká se všech prezentací bez výjimky kromě těch okamžiků, kdy nefunguje. O co by se tedy měl přednášející snažit? Jak zařídit, aby pravidlo fungovalo bez výjimky?

Pokud se pustíte do přednášení, měli byste vyprávět příběh, který diváky přitáhne. Měl by je vtáhnout do děje a chytit pod krkem. Měl by je držet tak dlouho, dokud na vlastní kůži neprožijí celou událost. Tak dlouho, dokud nebudou chtít slyšet, jak to všechno dopadne. Tak dlouho, dokud se nezačnou bát, že příběh skončí ... a jim zbude jen ... vzpomínka.

Vzpomínka na to, jak se báli poposednout si, aby nepřerušili dramatickou pauzu. Vzpomínka na to, že se báli něco si zapsat, aby jim náhodou neuniklo ani slovo. Vzpomínka na to, jak si konci utírali z očí slzy ... od smíchu či dojetí. A vzpomínka na to, jak jim v mozku něco sepnulo a tichý hlásek prohlásil: „No jasně, tohle přesně říkají fakta."

Je tu však i druhá strana mince. Pokud se nepoužijete správný příběh, budou vzpomínky vypadat trochu jinak. Jistě, možná se budou bát poposednout. Možná se budou bát psát si poznámky. Možná si budou utírat slzy. Ale zcela určitě nezazní ono... „Teď jsem na vlastní kůži poznal to, o čem celou dobu mluví."

Poslouchali vás, možná se zatajeným dechem, možná chtěli slyšet víc – ale to je vše. Žádné poučení, žádná změna chování, žádné výsledky. A jediné, co si možná řeknou bude: „Hm, to byla pěkná historka." Avšak ve vzduchu zazní nevyslovené: „Ale co z toho?"

Možná máte pocit, že hledání příběhů do prezentace není nic, o čem by se mělo sáhodlouze přemýšlet. Každý přece máme historek nepřeberně, každý jsme něco zažili, a to by v tom byl čert, aby se to nedalo použít.

Kdo si tohle myslí, šeredně se mýlí. Má-li prezentace změnit chování posluchačů, mají-li fakta z ní nějak obohatit jejich život, musí i historky sednout jako „zadek na hrnec". A tochu se obávám, že bych na prstech jedné ruky spočítal ty, kdo bez problémů vysypou okamžitě historku, která vhodně doloží jejich fakta.

Vztah historky k tématu musí být naproto jasný

Ne jednou, ne dvakrát, ne třikrát, ale daleko, daleko vícekrát jsem v prezentacích slyšel historky, které se dobře poslouchaly. Byly zajímavé, vtipné, často poučné, a hlavně, přednášející vykládali záživně. Ale to, jak se vlastně k tématu vztahují, to abych s lupou a na kolenou hledal.

Výsledek? Pravda, proč se škaredit, vždyť se obecenstvo baví. Jenomže prezentace – a u učitelských to platí desetinásobně – by neměla být jen o tom, že posluchačí mlčí, protože se chtějí pobavit. Měly by také něco naučit.

Nenechejte se mýlit, příběhy umí učit. Umožňují posluchači „prožít" situaci. A když už se cítí v kůži někoho jiného, ukážou mu, co si zapamatovat. Ukážou mu, jak se zachovat. Anebo ještě lépe, jak se určitě nechovat.

Vyberte si jednu věc, ke které prezentací směřujete, jen jeden fakt, který chcete prezentací sdělit – a najděte vhodný příběh.

Teď se asi čtenáři z řad učitelů zarazí. „Jen jeden? To si z celé hodiny mají zapamatovat jen jednu věc? Na roští s ním ... a zapálit, kacíře jednoho." Ano, stojím si za svým. Jen jednu věc.

Jen jednu věc, jeden fakt, doložený příběhem. Jakou věc? jaký fakt vybrat? Takový, který bude v posluchačích rezonovat.

Má-li mít výklad či přednáška učitele nějaký smysl, musí příběh vysvětlit, proč právě tyto jsou důležité informace. Musí zaznít, jak konkrétně se má posluchač zachovat. Musí zaznít konkrétní příklady, které zná nebo které si dovede představit. Posluchač musí slyšet, k čemu se mu může právě tato znalost hodit.
Jen jednu věc. A k té si připravte příběh. A nejste-li rození vypravěči, připravte si ji do detailů.

Udržujte posluchače v napětí

Téměř každý příběh, téměř každá pohádka, téměř každá reklama se snaží dodržet základní strukturu vyprávění, kterou popsali již staří Řekové. (Konkrétně Aristoteles, jestli tuhle informaci potřebujete ke štěstí.) Příběhy, které na této struktuře nestojí, nejsou ničím jiným, než popisem situace. A bohužel, v mnoha případech dost nudným popisem.

Nebýt češtinář, řeknu to polopaticky – začátek, nějaká ta událost, pecka mezi oči a proč že jsem to měl vlastně poslouchat. Tohle stačí a s trochou toho řečnického nadšení vás budou diváci poslouchat.

Jenže já jsem bohužel češtinář, a tak mi nedá podívat se na to trošku podrobněji.

Expozice

tedy uvedení do příběhu a představení postav pomáhá vypravěči probudit pozornost. Přestává se mluvit o neživých „faktech", začíná se řešit konkrétní situace. A přesně o konkrétních věcech se musí mluvit. Divák si musí uvědomit, že už to není někdo někde někdy, už je to žák Jaroslav na chodbě během dozoru. (Kdo byl na LŠMU 2010 asi pochopí, kdo nebyl, pochopí později.)

Expozice by měla být v prezentacích co nejkratší. Nemusím snad říkat, že je zbytečné mluvit o tom, co měl kdo na sobě, kde přesně jste stáli a kolik to bylo hodin. Krátce, stručně a co nejrychleji představte prostředí, postavy a čas a přesuňte se do druhé části příběhu, do

kolize neboli zauzlení děje.

I fakta, dojmy nebo pocity vypráví příběhy, jen se musíme naučit se je v nich hledat. Vzpomínám si na krásnou scénu z vynikajícího filmu Adaptation (2002), kdy se Charlie Kaufmann snaží převést do scénáře knihu o orchidejích. Zcela zničen svou neschopností pohnout se z místa, vydá se na scénáristický seminář.

Kolize je okamžik, kdy se divák rozhoduje, zda nás bude nebo nebude poslouchat. V situacích ji může způsobit cokoliv. Třeba i jen jedna nevinná poznámka o skutečném světě rozohní Roberta McKee téměř k nepříčetnosti.

Ještě jednou opakuji: kolize je okamžik, kdy se diváci rozhodují, zda vás budou poslouchat. Mají ještě druhou možnost, mohou se vrátit zpět do poklidného spánku, vyvolaného dobrým obědem nebo předcházející šedí dat a faktů. A probudit jej můžete, jen budete-li reální. Musí zaznít skutečná slova, tedy různě znějící repliky z jedněch úst. Musí zaznít odmlky. Musí zaznít zakašlání. Musí zaznít emoce.

Od kolize směřujte hlouběji do příběhu. Jestliže se vám podařilo získat divákovu pozornost, bude v tomto okamžiku chtít slyšet víc. Už ví, že se někam směřuje, bude cítit, že za chvíli to přijde. A asi ho i bude zajímat, jak že to celé vlastně dopadne.

Máte-li diváka opravdu na háčku (což snadno poznáte z výrazů obličeje), odpustí vám i drobné prohřešky, jak například že přestanete měnit hlasy při různých replikách. Dokonce si budete moci dovolit vsunout i drobné shrnutí - „Abych to zkrátil, byla to odysea na celou přestávku. A v ní jsem se dozvěděl..."

Ale nepřežeňte to s tím zkracováním, nejdůležitější fakta či informace musí zaznít, jinak bude příběh víceméně zbytečný.

Krize čili vyvrcholení děje

je potom onou peckou mezi oči. Příběh vyvrcholí, divák se rozesměje, slabší povahy se rozpláčou (dojetím nebo bolestí, to vyjde nastejno) a úspěch příběhu je dovršen. Vykládáte dobře utkaný příběh, měl začátek, teď už má i svoji UDÁLOST. Pokud se vám povedlo dojmout publikum, možná si jej budou i pamatovat. Otázkou ovšem zůstává, zda to není jen příběh pro příběh.

Katastrofa neboli rozuzlení děje

je tím nejdůležitějším okamžikem. Uzavírá se v ní příběh, to je jasné. V prezentacích (a samozřejmě i v dalších literárních žánrech) hraje katastrofa ještě jednu roli.

Divák, který viděl drama, odchází z divadla a ... A teď mohou nastat dvě situace.

Buď se mu příběh „jen" líbil, divák je spokojen a odchází, anebo se mu příběh líbil a ještě se dotkl jeho nejniternějších potřeb. Dotkl se jeho „já". Zanechal dojem, který se nějak vztahuje k předchozím zkušenostem diváka, rozbolestněl vzpomínky hluboko zasunuté v paměti, připomněl zážitky z dětství, upozornil jej na existenci vyšší moci, na důležitosti náhody... Výčet si doplňte podle toho, jak moc se vám chce „filozofovat".

V prezentacích může samozřejmě proběhnout vše předchozí. Ale aby měl příběh v prezentaci smysl, musí si divák uvědomit, jak se příběh k tématu prezentace vztahoval. Musí si uvědomit, proč že jste vlastně tyto informace dokládali příběhem. Tak trochu by se dalo říct, že po první pecce mezi oči (když příběh vyvrcholí) přijde druhá rána, kdy si divák souvislosti uvědomí. Nevím, jak vy, ale já bych si dvě rány pamatoval.

A to je vše. Příběh je uzavřený, divák poučený. A kde se po příbězích dívat? K tomu se dostaneme někdy příště. Ale jak zaznělo v krátké ukázce v úvodu, i obyčejné „Mně nejde do desky strčit RAMka" může sloužit jako první krůček za objevením zdánlivě banálního příběhu, který ve správný okamžik dojde až k tomu, že si diváci (doufám) uvědomí (ehm, uvědomili), jak rádi dnešní žáci experimentují.

A když si vyberete do svého výkladu pro ilustraci jen jeden důležitý fakt, objeví se i druhé plus. Přestanete žvanit celou hodinu (co byste také celou tu dobu říkali, že?) a začnete vymýšlet aktivity, kterými své žáky zaměstnáte po zbytek hodiny. Možná budou vaši žáci experimentovat, vždyť to mají v povaze. Nebo budou něco tvořit, analyzovat, vymýšlete. Prostě bodou dělat sami, místo toho, aby tupě zapisovali to, co jim říkáte. Uvidíte, že vám jednou poděkují.

Autorem snímku je Daniel Dionne, snímek se objevil v prezentaci Daltonské vzdělávanie na Letní škole moderních učitelů 2010.

linkuj.cz vybrali.sme.sk