<--- text příspěvku pochází z připravovaného (respektive právě dokončovaného) e-booku "Ani výklad nemusí být nuda" --->
Jen málo knih ovlivnilo můj pohled na předávání informací více než kniha bratrů Heathových Made to Stick. Autoři v ní hledají a zkoumají, co způsobuje, že si lidé některá sdělení zapamatují a jiná ne. Vlastnost zprávy „být zapamatovatelná" potom označují termínem stickyness, lepkavost.
Jak by tedy podle nich měla vypadat zpráva, aby se do mysli posluchače doslova přilepila? Co by to mělo být za sdělení?
Když se zdá být všechno důležité, ve výsledku není důležité nic. Zredukujte své sdělení na absolutní minimum, k absolutnímu jádru myšlenky. Jaký zní jeden konkrétní bod, který chci, aby si mí posluchači z mého výkladu zapamatovali? Proč na něm záleží?
Z učitelského pohledu téměř nerealizovatelné. A přitom bychom se o to měli alespoň pokoušet. Vždyť právě jedna jediná myšlenka dokáže způsobit i malou revoluci. Skoro jako mantru dokáže většina mých žáků odříkat myšlenku: "Když se něco vztahuje jen k podstatnému jménu, jaký je to větný člen?" Pravda, slyšeli to asi milionkrát, ale stejně se obávám se, že i pan Pavlov by se divil...
Každý rád dostává dárky. My, lidé, milujeme překvapení. Ale chceme být překvapeni příjemně. (Nevěříte? Máme rádi překvapení, která chcete. Nepříjemným překvapením neříkáme „překvapení", ale „problém".)
Jestliže chci, aby si lidé mé sdělení zapamatovali, musí oni chtít zjistit, co mám na srdci. Dejte jim najevo, že něco neví, něco, co jim zcela rozhodně bude chybět a potom tuto mezeru zaplňte. Vezměte své posluchače nebo čtenáře na cestu za poznáním – od projevů, přes celkový pohled až pod to nejdůležitější – praktické využití. Nakonec, zákazník si přece nekupuje produkt, ale řešení problému. A co na tom, že jej nutím řešit problémy, které by bez mého přičinění vůbec řešit nemusel?
Mluvte jako „lidé" a požívejte konkrétní příklady. Abstrakce jsou pro experty, vy však mluvíte k laikům. Používejte příklady, které si každý dovede snadno představit. Mluvíte od doplňku? Potom ukažte žákům jednoduchým obrázkem, v čem hlavní princip doplňku spočívá. Větu „Viděl jsem strýce vycházet z hospody" nakreslíte velmi snadno. Stačí si uvědomit jen několik drobností: Kdo – kde – jak...
Na každém sdělení je nejdůležitější kontext a význam. Ukažte lidem projevy, které si dokážou představit – a uvěřit jim. Ukažte jim ale jen tolik údajů, aby vám dokázali uvěřit – a víc ani jeden.
(Zde se poněkud liším od pojetí „credibility" bratrů Heathových. Ti ji vnímají jako „uvěřitelnost" ve smyslu odborné erudice. Učitele žáci většinou vnímají jako odborníky, a proto nemáme potíže s tím, že by žáci našim závěrům nevěřili. Spíš je problém, že ve většině případů zapomínáme ukázat, jak jsme k těmto závěrům dospěli.)
Člověka ovládají emoce. Nestačí předložit jim fakta, musí je donutit něco cítit. Nejjednodušší způsob je použít obrázek.
Obrázkem svou myšlenku nejen doplníte, ale především vysvětlíte. Spoustu lidí navíc vhodně zvolený obrázek „nakopne" tím správným směrem – vyvoláte v nich nějaký dojem nebo pocit. Mluvíte o tom, že je důležité ovládat počítač? Proč k tomu nepoužít dostatečně „emocionálně" nabitý obrázek?
Příběhy provází člověka od prvopočátků. Stejně jako pravěcí lidé si i my dnes a denně vyprávíme příběhy. Pomocí příběhů se znalosti předávají po staletí. Na rozdíl od suchých údajů totiž vytváří kontext.
A právě díky tomuto kontextu přitahují příběhy naši pozornost, baví nás, vybízí k akci, dávají nám příklad, nebo nás učí, jak se zachovat. Podívejte se na sebe: kolik informací získáváte dennodenně od svých služebně starších kolegů prostřednictvím jejich „zážitků" z dob minulých? Jaké problémy a jakým způsobem je vyřešili?
Jednoduchý, neočekávaný, konkrétní, uvěřitelný a emocionální příběh. To je šestice, která zajistí, že si vaši žáci sdělení zapamatují. Neslibuji vám, že všichni. Jsem ale přesvědčen, že váš výklad začne většinu žáků bavit.