Proč se vyhýbáme práci?

Protože se nám nechce pracovat. Jistě, jednoduchá odpověď, která rozhodně nezabere následující tři stránky textu. Nechce se nám do práce, a proto hledáme tisíce výmluv, snažíme se dělat jiné, méně "podstatné" věci, raději přemýšlíme, než tvoříme... To všechno se skrývá pod obecně známým pojmem prokrastinace. Nejeden z nás se s prokrastinací (nebo alespoň s touhou do něčeho se nepustit) potýká dnes a denně. Prokrastinace není žádná novinka, existuje od okamžiku, kdy si lidé začali namlouvat, že čas jsou peníze. Do jaké míry ovšem fakt, že se nám nechce, ovlivňují další, často skryté faktory?

Každou aktivitu předchází impulz, který ji přivede k životu. Na základě tohoto impulzu se nějak rozhodujeme a nějak jednáme. V ideálním případě pak za své rozhodnutí i zodpovídáme tím, že na vlastní kůži pocítíme následky naší reakce. Pokud si nejsme těchto impulzů vědomi a dáváme jim volnou ruku, aby naše jednání ovlivňovali, velmi snadno skončíme v kolotoči neovlivnitelných, ke katastrofě směřujících událostí. Na druhé straně ovšem platí, že jestliže si příčiny našeho jednání uvědomíme, můžeme své chování snadněji ovládnout.

Následující text se pokusí tyto faktory, skrývající se jako často nevědomé impulzy, pojmenovat. V dalším článku se potom podrobněji zaměřím na některé z možných postupů, které pomáhají nechuť k práci překonat. Jestliže jste se právě teď nachytali při tom, že čtení tohoto článku je vlastně váš únik od práce, přestaňte číst a pusťte se do ní. Několik tipů, jak nechuť k práci překonat, najdete v tomto článku.

Strach

Emoce umí člověku pěkně zavařit. Strach, nebo přesněji obavy ovládají naše jednání v daleko větší míře, než si vůbec dovolíme připustit. Obavy z nás vysávají energii a často nedovolí realizovat naše sny a představy. Než se člověk naděje, hlodá v něm červíček pochybnosti: "Tohle nezvládneš...!"

Strach z úspěchu
Ačkoliv se to může zdát podivné, strach z úspěchu je nejčastějším důvodem prokrastinace. Úspěšné ukončení nějaké činnosti totiž zákonitě vede k hledání (případně řešení) činnosti nové. Člověk hledá důvody pro to, aby se mohl stále věnovat jedné činnosti. Nakonec zjistí, že vidí problémy tam, kde nejsou, že se dobrovolně zazdil do zcela zbytečných, nikam nevedoucích úkolů a že vlastně pracuje na úkolu jenom proto, aby na něm pracoval. Pokud se nachytáte při tom, že místo řešení důležitých úkolů pomilionté přemýšlíte nad tím, jak si dát život do pořádku, vězte, že se velmi pravděpodobně bojíte úspěchu.

Strach ze selhání
Selhat může každý. Někdy se něco nepovede. No a? Ale to by nesměly existovat emoce, které začnou okamžitě navrhovat nějaká řešení. Pokud má člověk strach, že se něco nepovede, okamžitě navrhují raději všechno pětkrát zkontrolovat, prověřit nebo ještě lépe úplně celé přepracovat. Místo nechuti k práci naopak pracujete daleko usilovněji, abyste nakonec zjistili, že vámi skvěle propracované, tisíckrát vyzkoušené a ověřené řešení vypadá úplně stejně jako původní návrh. Místo efektivního pracovníka je z vás puntičkář, který se topí v téměř neviditelných detailech a který absolutně odmítá podívat se na problém z nadhledu.

Na druhé straně se bojíte, že vaše síly, dovednosti a schopnosti nepostačují, abyste zvládli úkol realizovat na takové úrovni, kterou si vaše "puntičkářské já" nastavilo. Ve výsledku zjistíte, že se věnujete prkotinám a ještě se u toho bojíte, že je nezvládnete. Úkol se tak změní v nikdy nekončící bitvu se sebou samým, během níž si stále uvědomujete, že na své nároky prostě nemáte dostatek ani energie, ani schopností. Poněkud absurdní, že?

Strach z konfliktu
Někdy musíte jednat s lidmi, kterým byste nepodali ani ruku. Proto jednání odsouváte a odsouváte, podvědomě si hledáte jinou práci – až najednou zjistíte, že jste po krk v problémech. Jindy se obáváte, že vám tato práce neumožní věnovat se jiné činnosti, kterou byste dělali raději. V obou případech však mozek okamžitě hledá výmluvy, proč se do činnosti nepustit.

Strach z hodnocení
Pracuje-li člověk ve skupině (nebo se skupinou), dost často jej ovlivňuje mínění ostatních. Nechce se nám do práce jenom proto, že se bojíme toho, co si o nás budou myslet ostatní. Bojíte se, jak budou hodnotit vaše rozhodnutí, obáváte se, jak posoudí vámi zvolená řešení úkolů, zajímalo by vás, jak zhodnotí vaše jednání. To vše vám poskytuje výmluvu, abyste mohli přemýšlet o tom, "co tomu řekne..." místo abyste úkol vyřešili.

Strach z neznáma
Poslední obava prostupuje všemi zmíněnými. Od nepaměti považovali lidé neznámé oblasti za nebezpečné. Vzpomeňte jen na středověký zvyk označovat neprobádané oblasti HIC SVNT LEONES, neboli zde jsou lvi. Náš mozek se chová úplně stejně. Protože nemůže vědět, jak naše jednání ovlivní náš život v budoucnosti, raději drží člověka zpátky, než aby jej pustil mezi často jen imaginární lvy. Pokud se obáváme neznámého, velmi často pracujeme pomalu, snažíme se dělat všechno možné, jen ne zadanou práci. Snažíme se vsugerovat si přesvědčení, že se v tomto okamžiku cítíme skvěle, protože nevíme, jak se budeme cítit o okamžik později. A proto děláme maličké, naprosto nevýznamné úkoly – jen abychom nemuseli opustit místo, kde je nám dobře.

Aktivity

Mikrořízení
O puntičkářství jsem mluvil výše. Přesto však zasahuje i do této oblasti, neboť nás nutí dělat věci, které nemají z hlediska budoucnosti příliš velký, nebo dokonce žádný význam. Neposunou nás blíže k vytčenému cíli, nenabídnou pocit uspokojení z dobře vykonané práce, protože nejsme nikdy s výsledkem spokojeni. Puntičkářské mikrořízení vede jen k výsledkům, které nejsou nikdy dost dobré.

Příliš plánování
Člověk by si měl často práci alespoň trochu rozplánovat. Jak přece chcete něco dělat, když nevíte co? Ale ani s plánováním se to ovšem nesmí přehnat. Jinak skončíte s tím, že promýšlíte, jak budete záležitost řešit, místo toho, abyste ji skutečně řešili. Řešení je jednoduché: stanovte si čas, který rozplánování věnujete, a potom se soustřeďte na vykonání naplánovaných úkolů. Nesnažte se plán složitě přepracovávat v okamžiku, kdy objevíte nějakou chybu. Plán upravujte, až vyřešíte ty úkoly, které opravu nepotřebují.

Přepracování
Příliš mnoho práce znamená hodně vytížení. V určitém okamžiku zjistíte, že vám na úkol nezbývá dostatek energie, že jste úplně vyřízení, nebo v nejhorším případě, že jste za hranicí burnoutu. (Vyhořet můžete i na velmi jednoduchém úkolu, ani se vám nemusí totálně sesypat život.) Přepracování a následné hrozí také v okamžiku, kdy se vám něco nepodaří. Než aby něco selhalo, to raději hledáte jiné aktivity, s jejichž pomocí se snažíte uklidnit svědomí "Vždyť přece něco dělám!"

Nuda
Nejčastěji člověk odkládá práci, když jej vůbec nenaplňuje. Nejčastěji sem patří opakující se, naprosto nudné úkoly, které musíte splnit, ale z nichž nemáte absolutně žádné potěšení. Abyste se odkládání práce vyhnuli, zkuste na úkolech najít něco kreativního. A pokud se vám to nedaří (jako třeba mě zapisování si známek do klasifikačních archů), odměňte se po splnění úkolu velmi tvůrčím úkolem.

Nedostatek zdrojů

Někdy se nám nechce do práce, neboť si uvědomujeme, že nám chybí potřebné materiály, zkušenosti, lidé, kteří k úkolu mohou přispět a dašlí. Tyto záležitosti se souhrnně označují jako "zdroje". Řešení je snadné: najděte je před tím, než se ocitnete v kolotoči odkládání úkolu a výmluv.

Špatně definované cíle

Pokud nemáte jasno v tom, co chcete dělat a čeho chcete na konci dosáhnout, nebude se vám chtít vůbec začít. Pokud si navíc nejste jistí nejen u běžných úkolů, ale i u směřování vašeho života, budete se věnovat jen podružnostem – jen abyste se nemuseli pustit do oněch "významných, život měnících" aktivit.

Zvyky z dětství

Posledním faktorem, který prokrastinaci do jisté míry ovlivňuje, jsou špatné pracovní návyky z dětství, nebo spíše z puberty. V okamžiku, kdy čas začně hrát v životě člověka nějakou roli (nejčastěji je to na začátku druhého stupně), objeví se tisíce zajímavějších věcí než jsou domácí úkoly nebo referáty. Jakmile si člověk zvykne odkládat úkoly na poslední chvíli nebo je – ještě lépe – odevzdávat po termínu, zadělává si na velké potíže v době, kdy už o něco půjde. Věřte mi, neboť vím, o čem mluvím.

Základní hranice jsou vymezeny. Předcházející seznam důvodů, proč se nám nechce do některých úkolů, zcela jistě nevyčerpává všechny možnosti. Poskytuje však alespoň rámcovou představu pro okamžik, kdy se konečně rozhodneme nenechat prokrastinaci, aby námi vláčela, jak se jí líbí. Jsem přesvědčen, že když si člověk uvědomí, co musí změnit, urazil minimálně polovinu cesty ke vytčenému cíli. A tím může mimo jiné být i dobrý pocit z velkého množství splněných úkolů.

linkuj.cz vybrali.sme.sk